N I T K Ato, co se mi v hlavě propléta.

Každý z nás vidí svět jinýma očima. Vidíme stejné ulice, tváře, nebe, vidime stejné barvy a přesto si z nich každý odnáší něco jiného , Celý život jsme jsme obklopeni lidmi a přesto jen tiše doufáme aby nám někdo skutečně porozuměl . Tahle kniha není mým pokusem vysvětlit svět. Ani tvrzením že jsem ho pochopila. Je jen malým prostorem pro všechno co ve mně zůstává a nevejde se do mý hudby . Jestli se v některé z těch myšlenek najdeš,možná zjistíš že se naše nitky na chvíli propletly.

Z míst, kam není cesta zpět.O čase, který odešel, ale nikdy uplně nezmizel.O svém dětsví toho moc nevim. Nebo spíš si toho moc nepamatuju. Některé vzpomínky jsou rozmazané, některé úplně chybí a jiné se mi vybarvují jen v utržcích. Slyšela jsem, že člověk zapomene na velkou část svého dětství, může to být způsob,jakým se jeho mysl vyrovnává s tím , co bylo příliž těžké.Nevím jestli je to pravda. Nevím ani, jestli se zatím co si nepamatuju, skrývá něco,co jsem tehdy nedokázala unést, Vím jen, že moje moje dětství nebylo takové, jaké si ho člověk představuje ,když se řekne slovo dětství.

Už jako malá holka jsem věděla , že svět není růžová pohádka , ve které všechno končí dobře , Že né každý domov je bezpečným přístavem a né každé dítě má místo ,kam může utéct, když ho něco bolí . ale nebylo všechno zlé, Byly i chvíle, které měly barvu, teplo a světlo . A za některé z nich vděčím své mámě . Moje máma bývala jína, Dřív mi rozsvěcovala očí. Byla jako slunce po bouři, jako světlo na konci tunelu nebo voda na poušti. Byla něčím, k čemu jsem se mohla obracet, když bylo všechno příliž těžké na mou dětskou mysl, Jenže časem si život nevybíral ani ji, A nemazlil se ani se mnou, Někdy přemýšlím, kolik toho člověk musí vydržet,než se z něj začne stávat někdo jiný. Vždycky jsem si připadala jako černá ovce naší rodiny . Úplně jiná. V naší rodině se moc nemluvilo o tom, co koho trápí. Nebyly jsme typ rodiny ,která si všechno vyříká, omluví se a začne znovu ale tohle nejsem já,

Moje rodina má za sebou i kriminální minulost a já jsem už jako malá vnímala ,že některé věci u nás fungují jinak než jinde . Nikdy jsem za mámou nepřišla s tím, co mě trápí. Tedy ne úplně nikdy. Jako malá jsem to zkoušela . Jenže jsem se postupně naučila, že mi nikdo nepomůže. Ani ona . Ale dnes vím, že to byl tryk mě naučit spoléhat sama na sebe , takže děkuju mami. Celý život nemám tátu . A myslím si, že právě jeho nepřítomnost je velkou součástí toho ,kým jsem dnes. Myslím si, že jednou z prvních lásek malé holky bývá její táta, že malá holka má potřebu běžet za svým tátou a malý kluk má zase přirozenou potřebu běžet za mámou. Dítě potřebuje vědět, že je tu někdo, komu může bez přemýšlení říct, že se bojí. Já jsem celě dětství utíkala sama . nikdo mě nezvedl, když jsem v půlce děravé blátivé cesty spadla. Nikdo mi nedal náplast na odřená kolena, když jsem se učila nové věci. Nikdo mě nedržel za ruku , když jsem měla strach, a někdy mě nikdo nebral vážně .

Flipso