N I T K Ato, co se mi v hlavě propléta.
Z míst , kam není cesta zpět
Z míst, kam není cesta zpět.O čase, který odešel, ale nikdy uplně nezmizel.O svém dětsví toho moc nevim. Nebo spíš si toho moc nepamatuju. Některé vzpomínky jsou rozmazané, některé úplně chybí a jiné se mi vybarvují jen v utržcích. Slyšela jsem, že člověk zapomene na velkou část svého dětství, může to být způsob, jakým se jeho mysl vyrovnává s tím , co bylo příliš těžké. Nevím jestli je to pravda. Nevím ani, jestli se zatím co si nepamatuju, skrývá něco,co jsem tehdy nedokázala unést, Vím jen, že moje moje dětství nebylo takové, jaké si ho člověk představuje , když se řekne slovo dětství.
Už jako malá holka jsem věděla , že svět není růžová pohádka, ve které všechno končí dobře , Že ne každý domov je bezpečným přístavem a ne každé dítě má místo, kam může utéct, když ho něco bolí . ale nebylo všechno zlé, Byly i chvíle, které měly barvu, teplo a světlo . A za některé z nich vděčím své mámě . Moje máma bývala jiná, Dřív mi rozsvěcovala oči. Byla jako slunce po bouři, jako světlo na konci tunelu nebo voda na poušti. Byla něčím, k čemu jsem se mohla obracet, když bylo všechno příliž těžké na mou dětskou mysl, Jenže časem si život nevybíral ani ji, A nemazlil se ani se mnou, Někdy přemýšlím, kolik toho člověk musí vydržet, než se z něj začne stávat někdo jiný. Vždycky jsem si připadala jako černá ovce naší rodiny . Úplně jiná. V naší rodině se moc nemluvilo o tom, co koho trápí. Nebyly jsme typ rodiny ,která si všechno vyříká, omluví se a začne znovu ale tohle nejsem já.
Moje rodina má za sebou i kriminální minulost a já jsem už jako malá vnímala ,že některé věci u nás fungují jinak než jinde . Nikdy jsem za mámou nepřišla s tím, co mě trápí. Tedy ne úplně nikdy. Jako malá jsem to zkoušela . Jenže jsem se postupně naučila, že mi nikdo nepomůže. Ani ona . Ale dnes vím, že to byl tryk mě naučit spoléhat sama na sebe , takže děkuju mami. Celý život nemám tátu . A myslím si, že právě jeho nepřítomnost je velkou součástí toho ,kým jsem dnes. Myslím si, že jednou z prvních lásek malé holky bývá její táta, že malá holka má potřebu běžet za svým tátou a malý kluk má zase přirozenou potřebu běžet za mámou. Dítě potřebuje vědět, že je tu někdo, komu může bez přemýšlení říct, že se bojí. Já jsem celě dětství utíkala sama . nikdo mě nezvedl, když jsem v půlce děravé blátivé cesty spadla. Nikdo mi nedal náplast na odřená kolena, když jsem se učila nové věci. Nikdo mě nedržel za ruku , když jsem měla strach, a někdy mě nikdo nebral vážně .
Pamatuju si jeden okamžik. Bylo mi šest let . Vzala jsem mámě telefon , odešla do koupelny a natočila se , jak brečím . Kvůli tátovi . Kvůli životu. Kvůli něčemu , čemu jsem v tom věku ještě pořádně nerozuměla . Jen jsem si myslela že je lepší se natočit na telefon, než to mámě říct , myslím že to video nikdo nikdy neviděl . Věděla jsem jen , že mi něco chybí . Nedokázala jsem to pojmenovat, ale ten pocit jsem v sobě měla A myslím, že jsem se ho nikdy úplně nezbavila. A pak je tu ale moje babička. Když přemýšlím o ní, všechno ve mně na chvíli zjemní. Byla jako moje druhá máma. Jako nádherná motlidba. Jako nádherný poetický verš. Jako louka plná květin. Byla mojí nadějí, radostí, smíchem a také na to jak žít. Učila mě zvládat emoce, dívat se na věci jinak a chápat svět, i když jsem mu ještě tolik nerozuměla. byla jako kniha, a já chtěla číst každou kapitolu a učit se. Jsem ráda že nesu její jmeno právě já. Kdybych zjistila že existuje možnost vrátit se a prožít s ní ještě jeden jediný den, udělala bych proto šílené věci. Když odešla měla jsem pocit, jako kdybych sní na
tři roky odešla i já. Udělala bych pro ní cokoliv a doufám že to věděla . V jejích posledních měsících jsem se o ní starala, jak jen jsem dokázala. Nechtěla jsem, aby mě pustila a odešla někam, kam za ní nebudu moct. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem ji viděla naposledy a odjížděla do nemocnice. Neřekla mi ani slovo. Neměla sílu se rozloučit, Neměla sílu říct ani obyčejné ahoj. Ale její pohled mi řekl všechno. Víc, než by dokázala říct slova. Ten okamžik si v sobě ponesu celý život. Dnes si jen říkám že už se netrápí . Když si představim samu sebe jako malou holku, vybavuje se mi ještě jedna věc. Chtěla jsem být vším možným. Letuškou, zdravotní sestrou, zahradnicí, architektkou. Ale ze všeho nejvíc jsem chtěla dělat hudbu. Možná jsem ještě nevěděla, kam mě život zavede. Nevěděla jsem, Kolik věcí budu muset pochopit, kolik lidí ztratím a kolikrát budu sedět sama. ale už tehdy jsem měla něco, čeho jsem se chtěla držet. sen.
Některé vzpomínky se ztratily někde mezi tehdy a dnes. Jenže pocity se ne vždycky ztrácejí spolu s nimi. Jako tenké nitky se ve mně zachytili a vedou dál, i když už nevím, od kud přesně vycházejí.
Každý z nás vidí svět jinýma očima. Vidíme stejné ulice, tváře, nebe, vidime stejné barvy a přesto si z nich každý odnáší něco jiného , Celý život jsme jsme obklopeni lidmi a přesto jen tiše doufáme aby nám někdo skutečně porozuměl . Tahle kniha není mým pokusem vysvětlit svět. Ani tvrzením že jsem ho pochopila. Je jen malým prostorem pro všechno co ve mně zůstává a nevejde se do mý hudby . Jestli se v některé z těch myšlenek najdeš,možná zjistíš že se naše nitky na chvíli propletly.
Než se okamžik stane vzpomínkouNěkdy přemýšlim, jestli celý náš život není jen jedna nekonečná nit, která se pomalu odvijí z klubka času. Každý den z ní přibude kousek, každé setkání do ní vplétá další vlákno a každá chvíle, kterou prožijeme, v ní zanechá svůj drobný uzlík. některé nitky jsou téměř neviditelné, jiné tak výrazné, že je v sobě dokážeme nahmatat ještě dlouho poté, co všechno ostatní odvál čas. Možná právě proro vnímam okamžiky trochu jinak
Než se okamžik stane vzpomínkouNěkdy přemýšlim, jestli celý náš život není jen jedna nekonečná nit, která se pomalu odvijí z klubka času. Každý den z ní přibude kousek, každé setkání do ní vplétá další vlákno a každá chvíle, kterou prožijeme, v ní zanechá svůj drobný uzlík. některé nitky jsou téměř neviditelné, jiné tak výrazné, že je v sobě dokážeme nahmatat ještě dlouho poté, co všechno ostatní odvál čas. Možná právě proro vnímam okamžiky trochu jinak
